BBC News: Zpověď pracovnice jatek

Ve Spojeném království je každý měsíc kvůli masu zabito přibližně 100 milionů zvířat.
O lidech, kteří je zabíjejí, se však ví jen velmi málo. V tomto článku popisuje bývalá zaměstnankyně jatek svou práci a její dopady na duševní zdraví.

Upozornění: Na některé čtenáře může tento článek působit znepokojivě.

Jako dítě jsem snila o tom, že se stanu veterinářkou. Představovala jsem si, jak si hraji s rozpustilými štěňaty, uklidňuji vyděšená koťata, a – protože jsem byla dítě z venkova – jak bych prováděla kontroly místních hospodářských zvířat, pokud by jim nebylo dobře. 

Vysnila jsem si docela idylický život, skutečnost ale byla trochu jiná. Skončila jsem jako pracovnice na jatkách.

Pracovala jsem tam šest let. Namísto toho, abych se starala o zdraví ubohých krav, jsem měla zajistit, aby jich bylo zabito na 250 denně.

Většina lidí ve Velké Británii nikdy nebyla za zavřenými dveřmi jatek, ať už maso jí nebo ne. A to z dobrého důvodu. Jsou to špinavá, odporná místa. Na podlaze jsou zvířecí výkaly. Můžete zde vidět a cítit vnitřnosti a stěny potřísněné krví.

A ten zápach… ten vás praští do nosu jako zeď hned jak vstoupíte, a pak je jím prosycen vzduch kolem vás. Pach umírajících zvířat vás obklopuje jako pára. 

Proč by chtěl někdo takové místo navštívit, natož zde pracovat?

Pro mě tím důvodem bylo, že jsem předtím dlouho pracovala v potravinářském průmyslu – v továrnách na hotová jídla a podobně. Když jsem tedy dostala nabídku práce na jatkách jako manažerka kontroly kvality, přišlo mi to jako celkem neškodná změna práce.
V té době jsem byla čtyřicátnice.

První den mi ukázali areál, vysvětlili jak všechno funguje a hlavně – stále se mě ptali, jestli jsem v pořádku. Vysvětlovali mi, že je docela běžné, že lidé během prohlídky omdlévají. Fyzická bezpečnost návštěvníků a nových zaměstnanců pro ně byla velmi důležitá.

Myslela jsem si, že jsem v pořádku. Tedy, nebylo mi úplně dobře, ale říkala jsem si, že si na to zvyknu. 

Brzy jsem si však uvědomila, že nemá cenu předstírat, že tohle je jen další obyčejná práce. Jsem si jistá, že všechna jatka nejsou stejná. Ale ta, na kterých jsem pracovala, byla brutální a nebezpečná i pro zaměstnance. Pamatuji nespočet případů, kdy byli zaměstnanci nakopnuti velkou krávou, zmítající se v křeči, když se ji snažili zvednout do stroje na porážku. A to i když dodrželi všechny zásady a postupy při omračování. Nebo když vyděšené krávy dostaly strach a začaly panikařit, což nás všechny vyděsilo. Pokud jste někdy stáli vedle krávy, jistě víte, jak velká zvířata to jsou.

Sama jsem neutrpěla žádná fyzická zranění, ale to místo mě ovlivnilo psychicky.

Jak jsem v té velké krabici bez oken trávila den za dnem, cítila jsem stále větší tlak na hrudi a padala na mě šedá mlha. Pronásledovaly mě noční můry, kdy moje mysl přehrávala některé hrůzy, které jsem viděla během dne.

Jednou z dovedností, které se při práci na jatkách naučíte, je disociace. Naučíte se být otupělým vůči smrti a utrpení. Místo toho, abyste přemýšleli o kravách jako o živých bytostech, rozdělíte si je na jedlé části jejich těl určené na prodej. Nejen, že to práci zjednoduší – je to nezbytné pro vaše přežití.

Jsou ovšem věci a situace, které mají moc ve vás tu otupělost rozbít. Pro mě to byly hlavy. 

Na konci porážkového pásu byl obrovský kontejner naplněný stovkami kravských hlav. Každá z nich byla potrhaná, s odřezanými kusy masa na prodej. Ale jedna věc jim stále nechyběla: oční bulvy.

Pokaždé, když jsem prošla kolem toho kontejneru, nemohla jsem se zbavit pocitu, jako by mě sledovaly stovky párů očí.

Některé z nich mě obviňovaly, protože věděly, že jsem se podílela na jejich smrti. U ostatních se mi zdálo, jako by mě prosily, abych našla způsob, jak se vrátit v čase a zachránit je. Bylo to nechutné, děsivé a srdcervoucí, to vše dohromady. Cítila jsem se provinile. Když jsem ty hlavy viděla poprvé, musela jsem se snažit ze všech sil, abych se nepozvracela.

Vím, že tyhle věci trápily i ostatní zaměstnance. Nikdy nezapomenu na jeden den: když už jsem pracovala na jatkách několik měsíců, jeden mladík rozřezal čerstvě zabitou krávu, aby jí vykuchal vnitřnosti – a vypadl plod telete. Byla těhotná. Okamžitě začal křičet a rozhazovat rukama.

Vzala jsem ho do zasedací místnosti, abych ho uklidnila. Jediné, co stále dokola opakoval bylo: „Tohle prostě není v pořádku, není to správné.” Byli to tvrdí muži, kteří jen zřídka projevovali emoce. Ale viděla jsem, jak mu tečou slzy. 

Snad ještě horší než těhotné krávy však byla mladá telata, která jsme někdy museli zabít.

Fyzicky náročná práce

Asociace britských zpracovatelů masa (BMPA) na svých webových stránkách uvádí, že masný průmysl ve Velké Británii má jedny z nejvyšších standardů na světě, co se hygienických a dobrých životních podmínek (welfare) týká.

Řada členů asociace uvádí, že „jsou v popředí, co se designu jatek týká, co do zařízení určených pro ustájení zvířat, která jim usnadňují pohyb, a to bez bolesti, strachu nebo utrpení.“

BMPA také uvádí, že masný průmysl ve Velké Británii zaměstnává asi 75 000 lidí, z nichž přibližně 69 % pochází z jiných členských států Evropské unie.

„Velkou překážkou pro britské obyvatele při převzetí zodpovědnosti za masný průmysl je neochota pracovat v něčem, co je vnímáno jako náročné prostředí.”

Na vrcholu krize BSE (neboli nemoci šílených krav) a TBC (tuberkulózy) skotu v 90. letech muselo být poraženo velké množství zvířat. Pracovala jsem na jatkách po roce 2010, tedy až po krizi BSE. Pokud ale mělo nějaké zvíře pozitivní testy na TBC, stejně byly poráženy celé rodiny – býci, jalovice i telata. Pamatuji především jeden den, kdy jsem tam byla už asi rok, a museli jsme porazit pět telat najednou.

Snažili jsme se je udržet v dosahu háků na kolejnicích, ale byla tak malá a vyhublá, že mohla snadno přeskočit zábrany a neohrabaně klopýtat kolem. Očichávala nás jako štěňata, protože byla také malá a zvědavá. S některými chlapci jsme je hladili a telata sála naše prsty. 

Když přišel čas je zabít, bylo to těžké jak psychicky, tak fyzicky. Jatka jsou navržena k porážce opravdu velkých zvířat, takže omračovací boxy mají obvykle takovou velikost, aby pojaly krávu o hmotnosti asi jedné tuny.

Když jsme tam dali první tele, zabralo jen asi čtvrtinu boxu, jestli vůbec. Nahnali jsme tam tedy všech pět telat najednou. Pak jsme je zabili.

Při pohledu na mrtvá zvířata na zemi pak byli ostatní pracovníci viditelně rozrušeni.

Jen zřídka jsem je viděla dát najevo svou zranitelnost. Emoce na jatkách bývaly potlačovány. Nikdo o svých pocitech nemluvil; byl tam rozšířený dojem, že si nemůžete dovolit projevovat slabost. Spousta pracovníků navíc nebyla schopna mluvit o svých pocitech s ostatními, i kdyby chtěli. Mnozí z nich byli migranti, převážně z východní Evropy, jejichž angličtina nebyla dostatečně dobrá, aby se vyzpovídali, nebo vyhledali pomoc, kdyby měli problém.

Spousta mužů, se kterými jsem pracovala, dělala noční šichty ještě jinde – dokončili svých 10 nebo 11 hodin na jatkách a pak odešli do další práce. A toto vyčerpání si často vybralo svou daň. U některých se objevily problémy s alkoholem. Často, když přicházeli do práce, z nich byl alkohol velmi silně cítit. Jiní se stali závislými na energetických nápojích, a nejeden z nich pak měl infarkt. Tyto nápoje pak byly z automatů na jatkách odstraněny, ale lidé si je přinášeli z domu a pili je tajně ve svých autech.

„Jsem milovník zvířat“

Jeden pracovník jatek v Todefordu popsal svůj přístup k práci pro The Food Chain na BBC World Service:

„V zásadě zvířata miluju. To, co děláme, mě nijak netěší, ale pokud to dokážu dělat tak tiše a profesionálně, jak je to možné, pak si myslím, že jsme něčeho dosáhli. Jen buď profesionální, udělej to, a pak vypni – a pak, když dokončíš svou práci, jdi domů a buď normálním člověkem. Není to pro každého. Znám pár řezníků, kteří by na tahle jatka nevkročili. Když jen pomyslí na to vzít někomu život, je pro ně těžké to přijmout, nebo toho být svědkem.“

Práce na jatkách bývá spojována s mnoha problémy s duševním zdravím – jeden výzkumník používá termín „traumatický syndrom pachatele“ (Perpetration Induced Traumatic Stress (PITS) je termín vytvořený psycholožkou Rachel MacNair). Ten se týká příznaků posttraumatického stresu, kterým trpí pracovníci jatek. Sama jsem trpěla depresemi. Tento stav se zhoršoval dlouhými hodinami, které jsem trávila tvrdou prací a obklopena smrtí. Po nějaké době jsem začala mít sebevražedné sklony.

Není jasné, zda tyto problémy práce na jatkách způsobuje, nebo zda taková práce přitahuje lidi s již existujícími potížemi. V každém případě je to ale neuvěřitelně izolující práce a je těžké vyhledat pomoc. Když jsem lidem řekla, co jsem dělala v práci, buď jsem se setkala s absolutním odporem nebo zvědavou fascinací spojenou s vtípky. Ať tak či onak, nikdy jsem nemohla lidem otevřeně říct, jaké následky na mě tahle práce zanechává. Místo toho jsem si s nimi občas zavtipkovala, vyprávěla jim krvavé příběhy o tom, jak zbavit krávu kůže nebo jak manipulovat s jejími vnitřnosti. Ale většinou jsem jen mlčela.

Po pár letech, co jsem na jatkách pracovala, začal mít jeden z kolegů zvláštní komentáře typu „za šest měsíců už tady nebudu”. Všichni se tomu spíše smáli. Byl to takový šprýmař, takže si lidi mysleli, že vtipkuje, že jednoduše bude mít novou práci nebo tak něco. Ale já si tím nějak nebyla jistá. Vzala jsem ho bokem do vedlejší místnosti a zeptala se ho, co tím myslí. A on se zhroutil. Přiznal se, že má sebevražedné myšlenky, a že cítí, že to už dál nezvládá a potřebuje pomoct. Ale prosil mě, abych to neřekla nadřízeným. 

Pomohla jsem mu získat pomoc od jeho praktického lékaře. A díky tomu jsem si uvědomila, že také potřebuji pomoc. Cítila jsem se, jakoby ty strašlivé věci, které jsem viděla, zamlžily mé myšlení a rozvíjely moji depresi. Byl to těžký krok, ale musela jsem se odtamtud dostat.

Jakmile jsem odešla z jatek, vše začalo vypadat lépe. Úplně jsem změnila směr, začala se zabývat charitativní činností v oblasti duševního zdraví a povzbuzovala lidi, aby mluvili o svých pocitech a hledali odbornou pomoc – i když si nemyslí, že ji potřebují, nebo mají pocit, že si ji nezaslouží.

Několik měsíců po odchodu jsem od jednoho z mých bývalých spolupracovníků slyšela, že se zabil kolega, jehož úkolem bylo stahovat kůže z mrtvých těl.

Občas na práci na jatkách vzpomínám. Přemýšlím o tom, jak moji bývalí kolegové vytrvale pracují, jako by šlapali vodu v obrovském oceánu, a země je přitom zcela mimo dohled. Vzpomínám na své kolegy, kteří nepřežili.

A v noci, když zavřu oči a zkouším usnout, někdy pořád vidím stovky párů očních bulv, jak na mě zírají.

Autor: Ashitha Nagesh

Ilustrace: Katie Horwich

Přeložila: Kristýna Dobšínská

Korektura: Lukáš Novosad

Zpoveď českého pracovníka: